Priestmanův dvouřetězový drapákový bagr Bünger & Leyrer Lanna 1 z roku 1889

Slovem drapák se v technické praxi i v naší literatuře označují dvě různé věci: jednak vlastní drapákový koš, sloužící k nabírání či rýpání většinou sypkých hmot, jednak celý stroj, který slouží k pohybu a ovládání tohoto koše. V užším smyslu slova pak se jako drapáky označovaly zdvihací stroje opatřené drapákovým košem.

Někdy se používá název drapákový bagr, odpovídající původnímu německému označení Greifbagger. V podobě lodního drapáku se užívaly k bagrování tam, kde se z různých důvodů nedalo nebo nevyplatilo použít korečkového bagru: k hloubení výkopů a hlubších jam pro základy vodních staveb a k hloubkové práci vůbec, ale i k odstraňování pevné srostlé zeminy a jednotlivých balvanů pod hladinou. Velmi často se drapáky posílaly tam, kde bylo zapotřebí odstranit ze dna řeky nebo průkopu staré dřevěné piloty či konzervované kmeny stromů, na Labi označované jako černé duby. Drapáky se velmi často nahrazovaly korečkové bagry všude tam, kde se nejednalo o velké objemy zemin. Prohrabávaly se také záhozové rýhy podél břehů, které se pak vyplnily hrubě drceným kamenem pro ochranu před vymíláním paty břehů. Podobné úkoly plnily i kolejové drapáky, obvykle operující podél břehu. Na rozdíl od jeřábů měly všechny drapáky strojní pohon.

Lodní těleso drapákového bagru bylo jednoduchého tvaru s obvyklou přídí, ale se širokou zádí, nevelké délky, ale poměrně velké šířky. Ta dávala bagru příčnou stabilitu, nezbytnou pro udržení malých náklonů při práci na boku bagru. Na zádi trupu byl uložen, často včetně kolejového podvozku, vlastní drapák s výložníkem takové délky, aby dosahoval dostatečně daleko přes boky i záď bagru. Na konci ramene byl přes kladky zavěšen na dvou lanech nebo řetězech robustní koš. Pro práci na skále se obvyklý dvoučelisťový vyměnil za vícečelisťový žebrové konstrukce, tzv. „polyp“. Druhý konec lan byl veden na bubnový naviják s parním pohonem. Páru dodával stojatý parní kotel. Celé soustrojí včetně střechy nebo dřevěného domku bylo otočné s pomocí parního stroje. Na přídi bagru se nacházela nástavba pro ubytování posádky a do prostoru mezi nástavbou a drapákem byla složena zásoba uhlí, náhradní koše a různý inventář. Bagr musel být zakotven na pracovišti, které bylo často v silném proudu, čtyřmi kotvami s lany na navijácích. Na nich se bagr mohl v omezeném rozsahu posunovat.

Zatímco konstrukce i pohonná jednotka drapáku jsou v podstatě stejné jako u jeřábu, existuje řada provedení drapákového koše, jehož konstrukci musí být také přizpůsobeno konkrétní provedení pohonu a ovládání. Nejstarší u nás používané byly drapáky Priestmanovy, původem z anglické strojírny Priestman Brothers v Hullu a Londýně, které v Německu stavěla düsseldorfská strojírna Bünger (resp. dříve Bünger & Leyrer). Takový byl také Lannův lodní drapák 1. Podle Ottova naučného slovníku, který popisuje právě tento drapák, bylo jím možné vybagrovat z hloubky až 5 m za desetihodinovou směnu 100 m3 písku nebo 80 m3 štěrku, přičemž cena drapáku s parním strojem o výkonu 10 koní se udává na 16 tisíc korun. K obsluze byl zapotřebí strojník a topič.

Pro pohon Pristmannova drapáku byly nutné dva řetězy se samostatným navíjením. Podle toho, za který řetěz se táhlo a který byl volný, byl koš uzavřen nebo otevřen. Při spouštění či zvedání koše se odvíjely či navíjely oba řetězy, jen jeden z nich však byl tažen a druhý povolen. U staršího provedení napínalo otevírací řetěz přes kladkostroj protizávaží, pohybující se podél stojatého kotle (viz obrázky), u novějšího byl navíjecí buben upraven či přímo rozdělen tak, aby bylo možné nezávisle uvolňovat jeden či druhý řetěz a tím mnohem přesněji ovládat otevírání koše. Firma Bünger si později nechala patentovat vlastní typ drapáku s jednořetězovým ovládáním, u něhož se uzavřený drapák otevíral při zvedání dolehnutím na stavitelný doraz a zavíral po nárazu na dno vytahováním řetězu nebo lana. Při takovém uspořádání pak bylo možné používat drapákový koš na jakémkoliv jeřábu. Firma Menck & Hambrock vyráběla vlastní patentovaný typ koše, vybaveného kladkostrojem. Tří- nebo čtyřlanový drapák zavíral koš sice pomaleji, zato však větší silou. Firmy Bünger a M&H používaly také různé úpravy pohonu navíjecích bubnů. Lodní drapáky, které sloužily převážně k nabírání kamení po odstřelu skály na dně řeky s využitím kesonu, používaly většinou žebrové koše.

Dvouřetězový drapák číslo 1 z roku 1889 se na první pohled vyznačoval plátěnou střechou tvaru netopýřího křídla a téměř svislým uložením parního stroje. Pražanům se představil hned jako nový, když v Troji prohluboval plavební dráhu pro přívoz na požadovanou minimální hloubku 1,4 metru při normálním stavu vody. Brzy na to také pomáhal odstraňovat trosky zříceného Karlova mostu po katastrofální povodni roku 1890. Využíval se na všech stavbách nejméně do roku 1904, kdy byl pořízen další drapák. V únoru 1926 byl zapůjčen pro velké úpravy Vltavy v Praze konsorciu „Sdružení podnikatelů na Maninách“ za 100,- Kč za den, od roku 1928 pracoval ve Střekově. V té době už ale neměl plátěnou střechu a dřevěnou strojovnou se téměř nelišil od ostatních drapáků.

Článek v Technickém obzoru z roku 1913 popisuje využití drapáku při likvidaci starého novomlýnského jezu poblíž pražské Štvanice takto: „…drapák... jest umístěn na velkém pontonu rozměrů 8x4x1,4 m, jehož boky vyčnívají 55 až 80 cm nad vodu. Na přídě jest otočný kolmý hřídel, zakotvený dvěma trámy do zádi pontonu. Na dolením konci hřídele jest upevněna šikmá lafeta, která kladkami a ocelovými lany (průměru 20 mm) může se skloniti do vhodné polohy. Na lafetě jsou pak kladky pro zvedací lana a řetězy, na nichž je zavěšen koš drapáku. Na zádi lodi je parní kotel a uprostřed parní stroj 28 ks, jímž pohánějí se neodvisle tři bubny; na těch jsou navinuta lana jednak pro otáčení hřídele s lafetou, jednak pro sklánění lafety a jednak pro zdvih drapákového koše. Drapák vyvinuje tah 500 až 600 q, při čemž přední bok pontonu je téměř až po hranu potopen. Uvolní-li se v této poloze buben zvedacího řetězu, vrací se rychle ponton do své původní polohy. Zabrzdí-li se však ihned na to buben, přenese se živá síla kymácejícího se drapáku do zvedacího řetězu a tím se tah v něm znamenitě zvýší. Tímto stále opětovaným způsobem podařilo se vytáhnout většinu pilot. Poněvadž při tomto postupu pokračovala práce velmi pomalu – nehledě k opotřebení drapáku a k přetrhaným řetězům (30 mm)! – přikročeno bylo k střílení jezu dynamitem…“

Citát jistě zaujme asi pravdivým vylíčením dynamického způsobu vytahování pilot. Po technické stránce však popis neodpovídá žádnému známému drapáku. Některé detaily (parou sklápěný výložník, uspořádání stroje ve třech částech odděleně na lodi) působí poněkud nevěrohodně, stejně jako uváděný tah drapáku, odpovídající nosnosti 50 až 60 tun.

Většina Lannových drapáků měla strojní vybavení od firmy Bünger & Leyrer, s výjimkou Rustonova lodního drapáku 2 a stroje 2" z Kühnlische Maschinenfabrik. Obsah drapákového koše byl 0,75 m³, jen drapák PAS měl koš větší (1 m³). Stroje byly jako celek otočně uloženy buď na prámu (čísla 1 a 2) nebo na kolejovém podvozku (čísla 3 a 4), se kterým se ale také mohly upevnit na prám. Drapáky 1 a 2 byly dvouřetězové, stroje 3 a 4 už jednořetězové. Všechny známé drapáky měly sklon výložníku fixován ocelovými táhly. Podle účetní evidence měla mít Lannova firma původně celkem 5 drapáků.

Článek je úryvkem z knihy Stavební stroje firmy Lanna vydané nakladatelstvím Corona, http://sweb.cz/corona-books.

Text použit se svolením nakladatelství.

Komentáre

Aby ste sa mohli vyjadriť, prihláste sa alebo si vytvorte užívateľský účet.