Jak pracovat s buldozerem – 3. díl: Skrývka a těžba

Dnes si v našem seriálu povíme, jak se provádí skrývka ornice a s čím musíme počítat při plošné těžbě buldozerem. V závěru tohoto dílu si pak můžete přečíst jednoduchou radu, jak předejít zdravotním problémům se zády.

Skrývka ornice

Skrývka ornice se provádí na začínajících stavbách, před započetím velkých zemních prací. Dnes už je i toto ošetřeno zvláštním právním předpisem Ministerstva zemědělství o ochraně zemědělského půdního fondu. Ornice je drahá a musí se odklidit ze staveniště na místo, kde nebude překážet, a tak, aby mohla být při dokončování stavby zase použita zpět. Při odebírání ornice by nemělo dojít k promísení s neúrodnými vrstvami půdy.

Na určeném místě je již většinou hotové zaměření skrývky a vykolíkované vymezené území. Obvykle se shrnuje vrstva do hloubky asi tak 30 cm, ale může být i vrstva vyšší, pokud je pozemek např. v údolí v úrodném kraji apod. Od hnědé hlušiny a žlutého jílu se ornice odlišuje tmavým až černým zbarvením.

Před započetím skrývky se určí, jak velké budou hromady (přibližně výška, šířka a délka) a na kterých budou místech. Většinou je to dáno typem bagru či nakladače. Pokud budou nakládat bagry, tak se ornice v místě pod haldou nemusí zbytečně rozrývat, bagr si to nabere i tak a tím se ušetří spoustu práce, protože půdorysné rozměry nahrnuté a nakypované ornice jsou někdy docela zajímavé a ne zcela zanedbatelné.

Hrnutí na tzv. „kypu“ nezačínám od nejvzdálenějšího konce vyměřené linie, protože bych skoro nic na kypu nedovezl, vše by se odsypalo z radlice na strany. Ba právě naopak, začínám co nejblíže u haldy, na kterou mám kypovat. Ornice je měkká a není třeba používat rozrývač. Zaryji tedy na plný výkon motoru, naberu na radlici co nejvíc černé horniny a natlačím to kousek na kypu. Na ní to nechám a couvám zpět o kus dál než předtím. Celé to opakuji a vždy couvám o kus dál dozadu. Už po pár záběrech mi vzniká krátké, ale hluboké koryto v rostlé zemině (tím pádem mi neuhýbá do stran a pevně mi drží to, co vezu před sebou). Koryto se také ještě navyšuje odsypaným materiálem po stranách. Potom už je to pořád stejné, vždy jen couvnu o kus dál dozadu tak, abych jel pak vpřed zas na plný výkon stroje a s plnou radlicí ornice. Podlahu, čili dno koryta, udržuji rovné, abych mohl rychle couvat a práce tím rychleji bude ubývat.

Až dojdu na nejvzdálenější konec záměry, začnu hned vedle zase nové koryto znovu co nejblíže u kypy a zas odrývám, odvezu a postupuji dozadu. Až mám několik koryt, tak je odhrnu pro změnu zase opačným způsobem, nejdříve couvnu co nejdál od kypy a úplně zezadu šikmo najedu za pozůstatek hrany koryta, odryji jej, šikmo ho strčím zpátky do koryta a odvezu na kypu. Následně couvnu a udělám druhý mantinel koryta. Je to celé zrcadlově, zase odzadu, šikmo do koryta a pak na kypu. Tak začistím celou odhrnutou pláň.

Pak poopravím nakypovanou haldu ornice, z jedné strany na ni udělám „vyjížďák“ a nahoře ji srovnám do roviny pro bagr, aby se mu ze zvýšené kypy dobře nakládalo na auťáky. Když je „figura“ hotová, můžu „fičet“ na další haldu a kypovat a kypovat, dokud budu mít naftu.

Těžba

Hrnutí zeminy buldozerem bývá ekonomické maximálně do 60 metrů (výjimečně 80 – 100 m).

Vhodné sklony terénu jsou:

Do svahu……………………….….……….25 stupňů

Ze svahu……………………………………30 stupňů

Příčně……………………………...……….25 stupňů

Těžba dává strojům nejvíc zabrat. Čím hlouběji se hrabe, tím tvrdší je rostlá zemina, která postupně přechází na tvrdší a tvrdší skladbu, až nakonec třeba i v rostlý pevný kámen.

Třídění hornin podle ČSN 73 3050

Horniny se třídí do 7 tříd podle obtížnosti jejich rozpojování a odebírání. Tyto třídy se podle dohody nazývají "třídy těžitelnosti".

Třídy dělitelnosti se dají charakterizovat způsoby, jejichž prostřednictvím je možné příslušné horniny rozpojovat.

1. třída - horniny sypké - dají se nabírat lopatou, nakladačem.
2. třída - horniny rypné - rozpojitelné rýčem, nakladačem.
3. třída - horniny kopné - rozpojitelné rýčem, nakladačem.
4. třída - pevné horniny drobivé - rozpojitelné klínem, rypadlem.
5. třída - pevné horniny lehko trhatelné - rozpojitelné rozrývačem nebo těžkým rypadlem (hmotnost nad 40 t), trhavinami.
6. třída - pevné horniny těžko trhatelné - rozpojitelné těžkým rozrývačem, trhavinami.
7. třída - pevné horniny těžko trhatelné - rozpojitelné trhavinami.

U hornin tříd 1 – 4 není třeba horniny rozpojovat rozrytím a rozrušením, jejich těžba je prováděna stroji přímo. Dnešní stroje jsou obvykle schopny bez odchylek ve výkonech těžit zeminy tříd 1, 2, 3, 4, popřípadě i 5, a mohly by se sloučit v jedinou položku. Jediným faktorem ovlivňujícím rozdílnost tříd u hornin 1 - 4 je lepivost, kde je určující koeficient nakypřenosti jednotlivých tříd těžitelnosti, dle vlastnosti hornin. Na skalní horniny tříd 5 až 7 je možné používat různé mechanické a zvláštní způsoby. Rozpojují se např. rozrýváním i rozlamováním za pomoci trhaviny a odstřelu, teprve potom následuje vlastní těžba.

Mezi skalní práce patří především výlomy pro zakládání objektů, zářezy pro různé stavby a inženýrské sítě. Při běžné těžbě horniny se většinou používá rozrývací trn, aby se hornina narušila a šla lépe nabírat na radlici, ale to už si buldozerista určí sám podle potřeby (já si pamatuji ještě těžkou rozrývací desku spouštěnou lanem a vybavenou kratšími zahnutými trny po celé její ploše - používala se na rozrytí železničního svršku při sanacích podloží kolejiště).

Je důležité, aby buldozerista našel vhodný kompromis ve využití maximální síly stroje a nebezpečím jeho polámání. Stroj nemá rozum, jen velkou sílu. Při těžbě na maximální výkon vznikají v jeho konstrukci obrovské tlaky, tahy a pnutí, kvůli nimž může dojít nejdříve k nepatrným prasklinám, které se ale časem mohou změnit ve velmi nebezpečné závady a opotřebení.

Po zarytí a nabrání horniny na radlici se snažíme využít rozumně sílu motoru a odtlačit zeminu na požadované místo. Pokud však začnou pásy hrabat, přizvedneme trochu radlici až do okamžiku, kdy jsou zase v pohybu. Někdy je překážka v zemi tak pevná, že nepomáhá ani rozrývač. Potom není vůbec od věci zkusit na ni najet z úplně jiného směru a pokusit se ji uvolnit obhrabáním nebo zapáčením z jiného směru. Musíme také sledovat jak je hornina rostlá a rozrušit ji případně tzv. „ proti srsti“. To platí třeba u hlubší vrstvy břidlice.

Jezdíme většinou jen na jedničku, a to i vzad, protože při pořádném záběru za pásy vznikají takové nasypané „prohrabky“, které způsobují nerovnou kostrbatost terénu. Pak by nám dost trpěla záda a zdraví máme jenom jedno. Když už jsem u těch zad, tak právě neopatrné couvání způsobuje časté poškození plotýnek. Při jízdě vpřed je stroj zatížený, sedíme rovně a pohodlně a rovnáme si cestu. Kdežto při jízdě vzad máme páteř otočením těla v nepříjemné poloze, v krutu, a navíc ještě nepřirozeně vyosenou ze svislé polohy, protože většinou jedeme po nějakém svahu a nesedíme zcela rovně. Rychlou jízdou vzad pak páteř pochytá na potočené, vykřivené hrany plotýnek daleko víc velkých a poškozujících ran než při pomalejší ohleduplné jízdě. A nespasí vás žádná, ani ta nejmodernější super sedačka. Někdy se dají využít i zpětná zrcátka, ale nelze spoléhat jen na ně. Je to na újmu bezpečnosti, protože můžeme někoho přejet. Nechcete-li mít problémy se zády a zažít bolesti páteře, které vystřelují až do nohou, nebo navštěvovat chiropraktika, jezděte i dozadu opatrně.

Příště: Cesty na staveništi

Komentáre

Aby ste sa mohli vyjadriť, prihláste sa alebo si vytvorte užívateľský účet.